V posledních letech jsem se hodně hledala. Prošla jsem si dabingem, recenzováním her, psaním scénářů vlastního pořadu a dostala jsem se až do celostátní televize. Byla to jízda plná adrenalinu, ale rozhodně to nebyla procházka růžovým sadem.
Nedokážete si ani představit, kolik stresu a odříkání tohle vlastně stojí. Jste neustále v napětí, musíte zvládat nadměrný stres, nespíte a často zažíváte strach a stud. A když je vám z toho všeho pod psa, musíte zvládat své emoce a naučit se i do jisté míry přetvařovat. Váš hlas v pořadu musí být energický a příjemný. Nikoho nezajímá, co zrovna prožíváte nebo že jste už pár dnů pořádně nespali. Když u toho navíc ještě studujete na univerzitě, staráte se o domácnost, pečujete o dítě v mladším školním věku, hádáte se s rodinou, že se dívají na televizi, když potřebujete naprosté ticho, protože zrovna čtete text na mikrofon, není se čemu divit, že nemáte vždy veselou náladu. Když vstáváte ve čtyři ráno na vlak, jíte studené obědy z plastových krabiček a neustále musíte vysvětlovat lidem kolem sebe, že opravdu nemáte čas s nimi jít na celé odpoledne do čajovny, že nepůjdete do kina, že jste ještě nečetli tu knihu, co vám dali k narozeninám, a že se vám opravdu ani trochu nehodí jít odpoledne k babičce, tak vás to začne vyčerpávat. Týdenní pořady mají uzávěrku každý týden, takže vlastně nikdy na nic nemáte čas. Hádky a rozvraty se stávají vašimi každodenními společníky, jež mlčky doprovází to, co z vás zbylo.
Vše však má svou cenu a zároveň i svou daň. Záleží na tom, kolik toho jste ochotni obětovat. Já do toho dala úplně vše. A kvůli tomu mi najednou ze života pomalu mizeli lidé, které jsem měla ráda, ale už jsem neměla čas se s nimi vídat. Rodina mě vnímala jako trn v patě, protože jsem se jich stranila a věnovala se „nějakým blbostem“. Ono to ale jinak nešlo, když jsem se orientovala na výkon a výsledky, místo na kvalitu života. Spokojenost? Vidět své jméno v titulkách v televizi nebo slyšet svůj hlas, když přepínáte pořady, to vás u srdce zahřeje. Pár minut se cítíte krásně, ale pak se rozhlédnete kolem sebe a uvědomíte si, jak smutná a bolestivá je realita. Nečekejte, že vás za to někdo pochválí nebo že vás snad za to budou nosit na rukou. Stojí to vůbec za to?
Byl březen. Okurková sezóna v herním průmyslu pomalu končila a blížil se herní festival Game Expo. Naše redakce jako každý rok připravovala bohatý program a s tím vším spojenou cestu do Bratislavy. Těšila jsem se na naše slovenské kolegy z redakce. Byla jsem zvědavá, co budou zase před kamerou předvádět za blbosti. Bavila mě jejich potrhlá ztřeštěnost. Všechno už bylo připravené a měla jsem i vyjednaný odvoz. Jenže to už si někdo tam nahoře řekl – a dost! Místo do Bratislavy pro mě ve tři ráno přijela sanitka. Měla jsem štěstí, přežila jsem, ale bylo to těsné. Čekala mě operace, několikatýdenní pobyt na jednotce intenzivní péče, naprostý klid na lůžku, umělá výživa a minimálně na půl roku upravená dieta.
„Gratulujeme slečno! Máte nemoc, kterou mají lidé po šedesátce a alkoholici.
Vy vůbec nepijete alkohol? Aha, tak vám asi ani nebude vadit žít bez něj, že?“
Představovala jsem si všechno jinak, ale tahle cesta mě akorát tak dovedla do nemocnice a nenávratně zhoršila můj zdravotní stav. Dobře mi tak! Špatné stravování, stres, nedostatek spánku, zanedbávání psychohygieny, workoholismus – to je cesta do pekel. Věděla jsem to. Věděla jsem, že je to špatně, ale nemohla jsem si pomoci. Byla to prostě moje droga. Brala si, co chtěla a nemohla jsem ji zastavit, protože jsem ji prostě potřebovala. Sebrali mi telefon, takže nevím, jak a od koho se teď redakce dozví, že nikam nepojedu. Všechnu práci jsem odevzdala včas. Příspěvky na sociálních sítích jsou na několik dnů předem naplánované, takže se budou automaticky publikovat a nikdo za mě nebude muset něco rychle dodělávat. Aspoň, že tak. Budou si muset beze mne poradit. Počkat – ležím v nemocnici a vážně myslím na tohle? Ano, za těch pár let se z toho stala běžná součást mého života.
Kam zmizela ta bytost uvnitř mého těla? Je tam ještě? Najdu jí? Po roce zjišťuji, že mi prostě něco chybí. Ne konkrétně to, co jsem dělala, ale obecně ta tvůrčí volnost a mé osobní kreativní vyžití. Proto jsem se rozhodla vést si tyhle stránky. Už jsem se ale poučila a nenechám se tím ovládnout. Ne vždy je všechno tak, jak si to vysníme. Zlaté pozlátko může skrývat past a chytit se do ní je tak snadné. Workoholismus je sice společností vnímán pozitivně, ale pozitivní rozhodně není. Vracím se zpátky k tomu, co mě vždycky nejvíce bavilo a naplňovalo – ke psaní. Věřím, že by mi to mohlo pomoci se znovu najít v tomhle zmateném světě, jenž mi přestával dávat smysl. Ztratila jsem chuť, všechno mi bylo jedno a před problémy jsem se snažila schovávat ve virtuálních světech. Počkat, to vlastně dělám pořád.
Dodatek:
Pokud tohle čte někdo z redakce, ráda bych dodala, že vy za nic nemůžete. Dostala jsem od vás jen příležitost a jak s ní naložím, za to nenesete zodpovědnost. Jsou to mé vnitřní procesy a já to nezvládla. Z ničeho vás neviním. Ale třeba vám to pomohlo mě pochopit a vidět věci trochu jinak.
Napište první komentář